Jakto, že jsem se zrovna já dostala na medicínu?

Spoustu lidí neví na základce, ani na gymplu do poslední chvíle, co chcou dělat. U mě to tak nebylo, viděla jsem to doma a chtěla jsem taky asi tak nějak přirozeně být doktorka. Samozřejmě se to střídalo, jak jsem rostla, tak mě napadlo, co bych mohla dělat, ale nikdy jsem u toho nevydržela dlouho. Nakonec mi nejideálněji, nejvysněnější a nejmilejší přišlo stejně být doktorkou. Mno, co si budeme povídat, mohla jsem si vybrat i něco lehčího. Neusnadňuju si to moc, ale to já nikdy.

Ze základky jsem zdrhla po 7. třídě. Celou dobu bylo všechno v pohodě, měla jsem kamarády, bavili jsme se, blbli jsme venku, ale kolem té 7. třídy to hodně zaskřípalo. Naštěstí jsem se dostala na gympl v Brně na šestiletej. Nakonec to skončilo tak, že na moje poslední vysvědčení se se mnou nikdo nebavil a snad jedinej, kdo se se mnou rozloučil a popřál mi štěstí do budoucna byl úžasnej třídní. Možná ještě jeden maximálně 2 lidi. Ale tím si nejsem moc jistá už, tak se tím nechci ohánět.

Mno na gymplu bych byla. Ale i na gymplu byly rozepře, to se jinak nedá. Jenže hned na začátku a to jsem tam měla vydržet 6 let? Takže dejme tomu, že na začátku se baví všichni docela se všema. Jak se to po hádkách ve kterých jsem měla čestné místo rozskupinkovalo. Jsem se začala bavit s holkama, se kterýma jsem se moc nebavila předtím. Byly to takový ty o kterých lidi mluvili za zády a že se neumí bavit, že jsou šprtky a spoustu dalších věcí. A teď jsem za ty holky neskutečně ráda, protože mě vždycky podpoří, když potřebuju a jsou to fakt parádní kamarádky. Vlastně docela věřím, že díky jejich vlivu jsem se uklidnila, zklidnila, jak chcete a začala fakt makat na tom, co jsem chtěla, na čem mi záleží a šla za svým snem. Od kterýho mě neustále předtím někdo odrazoval a dával mi najevo, že na to nemám, že je to jenom sen a sen to taky zůstane, že jsem blbá, že nemám šanci se dostat.A je jedno, jestli je to někdo z učitelů nebo spolužáků. Takový lidi prostě jsou a asi je potřeba tím prostě projít a samozřejmě to pak použít ve formě motivace.

Nakonec mě ty řeči ale natolik ovlivnily, že jsem sama uvěřila tomu, že na to nemám, že se tam nemůžu nikdy dostat, když jsem se podívala na ostatní, co jsem věděla, že se tam budou hlásit a mají podstatně lepší známky, jak já a jsou hodně nadupaní..já byla ráda, že jsem to na test pochopila vůbec. Nakonec jsem teda uvěřila, že je to sen, že bych chtěla, ale spíš počítám s tím, že se tam asi nedostanu. Našla jsem si jiný obor, na který nebylo tak těžké se dostat a přesto by mě pravděpodobně naplňoval a já se k němu mohla upnout, abych byla realista. Veterinu. Čím víc se blížil 4. ročník, maturita a přijímačky, tím víc jsem věřila veterině, že mě bude bavit, že ji chci dělat. Vždyť je hezká práce pomáhat zvířatům. A taky, že je.

Nakonec jsem si podala přihlášku jak na veterinu, tak na medicínu, asi, protože jsem se nechtěla toho jen tak lehce vzdát a rozhodnout. Takže jsem se učila na všechno. Tahle část, jak jsem se připravovala, je už popsaná v jiném článku, proto to přeskočím, protože o tom to není. Jen je důležité, že na přijímačky jsem se jednu dobu učila s kamarádkou V., která mě strašně podpořila a vydržela všechny nápory mých labilních emocí a pomohla mi, jak se říká, zatnout zuby a jít dál, makat. Navzájem jsme se podporovaly. Čím víc se blížily přijímačky, tím víc jsem si dělala tajný naděje, před V. ,nikdy tajný nebyly, že se tam třeba dostanu, že budu mít štěstí, že mi sednou otázky. Ale nikomu jsem nechtěla odpovědět na tak často pokládanou otázku ,, Kam půjdeš, když se dostaneš i na medinu i na veterinu?" Sama v sobě, jsem se za tu dobu tak ztratila, že jsem nedokázala říct, co vlastně chci. A hlavně jako věčný pochybovač jsem si nemyslela, že by mi vyšlo všechno, ale s trochou štěstí jen něco.

To, co chci jsem se dozvěděla až jsem vlastně uviděla výsledek,věděla jsem, že je to to správný. Protože to, že jsem štěstím brečela fakt skoro hodinu, že jsem to zvládla a dostala se, bylo pro mě něco tak intenzivního, že mi bylo úplně jedno, že mám další den přijímačky na veterinu, protože vím, že u výsledku z veteriny bych byla ráda, samozřejmě, ale ne tak moc. Jo a druhý den jsem napsala přijímačky na veterinu ze všech mých přijímaček nejlíp. Ale věřím, že se na tom podílelo opadnutí stresu a spousta dalších faktorů.

Upřímně vím, že jsem řadu lidí pro mě bližších nebo vzdálenějších zklamala, naštvala, že jsem se dostala. Prostě mi to nepřály, ale to je v pohodě, protože, kdo ví, třeba bych bez jejich nenávisti a falešných úsměvů nenasbírala v sobě nikdy tolik motivace a chuti něco dokázat. Takže vlastně děkuju.

Teď jsem na vysoké, mám tu nejskvělejší partu, co jsem mohla poznat, tu vysněnou. Přítele, co mě podporuje i když jsem protivná, jak  malý děcko a sama bych si nejradši naflákala. Kamarádky ze střední, který za mnou stojí a vlastně všechno je tak, jak jsem si představovala, jak jsem chtěla.  Vyšlo to a já jsem za to všechno neskutečně vděčná :)

A děkuju vám všem, co to dočetli až sem do konce, protože je to neuvěřitelně dlouhej článek, ale je na čase nechat jít minulost spát. Teď je vysoká a to si žádá novou kapitolu! Nenechte se odradit od vašeho snu a jděte za ním i když třeba jako já s obkličkama.

Budu neskutečně ráda za všechny vaše reakce!