Vesnický pohled na věc a moje konsternované já

Tak jsem byla v okolí města, kde se zvyky už často blíží spíše k té vesnici. Znáte to..topení,házení koťatama o zeď..hrůza. Ocitla jsem se uprostřed situace, kterou jsem ten den ráno ani v nejzazší části mých myšlenek nečekala. Vedle v baráku se kočce narodila koťata. Ta kočka měla necelý rok, žejo. Prvně jsem o tom nevěděla, byla přítulná a dozorovala u okopávání záhonů.Vystříhala jsem jí slepené cucky srsti, protože vypadalo, že když to neudělám já, tak nikdo.Pak jsem našla naštěstí nepřisáté klíště, které šlo okamžitě pryč.

Po nějaké době, co jsem kopala dál, jsem si všimla, že k nám začala přenášet koťata. Najednou odněkud přiběhli sousedi a za plotem se dožadovali mladých.Tak jsem si u toho plotu chvilku povídala a ptala jsem se, proč ji nevykastrují. Tak jsem se dozvěděla, že by prý chtěli, ale kočka má mít koťata aspoň jednou za život (bože). Koťata už měla, tak jsem teda pokračovala, že musí, co nejdřív, protože může zabřeznout hnedka znova. A oni, že je veterinář drahý, kór, když jde o kočku.Tak jsem se snažila vysvětlit, že, ale za ty koťata a starosti s něma dají mnohem víc. Trpělivě jsem pokračovala dál, ale odpověď, nevím, asi je spíš utopíme, mě fakt dostala. V tu chvíli jsem byla tak konsternovaná, rozčílená, že mi došly všechny slova.

Uff, jsem moc ráda, že jsem to mohla napsat vám, kteří to pochopí. V hlavě mi to znělo už od víkendu. A už jenom ten pocit, že jsem se paní snažila asi 20 minut rozmluvit, že by ji měla vykastrovat a kde by to třeba bylo levnější..a ona mi nakonec řekne tohle. Chápu, že je to jako jehla v kupce sena, ale slyšet to takhle na vlastní uši, je jaksi větší kombo.

Děkuji,že jste dočetli až sem.