Barong, cibetková káva a očistné lázně

Ahoj, náš první výlet, který se vám pokusím trochu přiblížit byl naprosto úžasný, plný míst, kde stojíte s otevřenou pusou. Líbilo se nám hlavně v Kintamani a Tampaksiringu, ale všechny části výletu měli něco do sebe, něco tradičního, něco, co neznáme. Budu ráda, když se mi podaří aspoň zkráceně představit, co jsme vlastně viděli popřípadě vás navnadit, co STOJÍ ZA TO určitě vidět :)

Pro více rozklikni článek :)

Cesta na Bali

Ahoj, hodně lidí se ptá, jak se letí na Bali, jaký je časový posun a jak dlouho se letí. Pokusím se to uvést na pravou míru, jak to bylo přímo u nás. Samozřejmě se to může lišit, ale aspoň hrubý nástin.

Na Bali jsme letěli z Prahy. Letadlo nám letělo 15:55 takže nějaké zhruba 2 hodiny předem musíte být už na letišti na odbavení kufrů a další kontroly, aby jste byli už připravení nastoupit do gatu, když se otevře. Jelikož jsme z Brna, tak jsme vyráželi hned ráno okolo 9, protože před námi byla dálnice D1 a to je peklo. Kupodivu jsme projeli naprosto ladně a o několik minut později už hlásili nehody a kolony. Radši dřív než později, protože nikdy nevíte, co vás může potkat.

Z Prahy jsme letěli společností EMIRATES do Dubaje zhruba 6 hodin. Při té příležitosti jsme dostali oběd - na výběr kuřecí nebo hovězí maso a samozřejmě i výběr z džusů, alkoholických či teplých nápojů.

Na letišti v Dubaji nastala docela panika, pasová kontrola, kontrola příručních zavazadel a ostatní, nás zdrželi natolik, že z 1,5 hodiny na přestup naráz bylo 20 minut, než najdeme náš gate, ten jsme samozřejmě měli přes celé letiště, gate už byl otevřený a když jsme došli už lidi nastupovali do letadla. Na jedné straně je člověk rád, že nemusí dlouho čekat na letišti na další spoj, ale zase jsme se všichni těšili, že si po 6 hodinách sezení stoupneme, protáhneme nohy a trochu zrelaxujeme. Místo toho jsme se spíše proběhli a hned zase šup do letadla.

Let z Dubaje do Denpasaru (hl. město Bali) trval 9 hodin. Odlítali jsme v 1:25 ráno, takže sotva letadlo vzlétlo, nechali nás tak do 3 spát, což bylo docela nic moc, ale museli nám dát snídani a oběd, než doletíme. Všichni byli rozespalí a chtěli spát dokud to jde a ne jíst, ale je pravda, že nás snídaně dost posilnila a potom stejně hned všichni usli. K snídani byli na výběr vajíčka či maso. K obědu myslím opět kuřecí či hovězí. Během letu jste mohli sledovat filmy, poslouchat hudbu, hrát hry a nebo sledovat kamery na letadle, co vidí piloti z kokpitu nebo, kde zrovna s letadlem jste na mapě, kolik hodin zbývá do přistání, kolik je v cílové destinaci a další informace o letu.

Doletěli jsme zhruba kolem 15:30 místního času. Takže zhruba 15 hodin v letadle. Na letišti, když odevzdáte celní prohlášení,projdete pasovou kontrolou, zkontrolují vám kufry a příruční zavazadla, tak jste vypuštěni ven, kde stojí tak stovka lidí s cedulkou a jménem a čekají na lidi, aby je odvezli do hotelu. To je vždycky obava, jetli ho najdete a naštěstí se podařilo. Do našeho bungalovu trvala cesta asi 25 minut s tím, že ej tu doprava docela šílená. Teď už nám zbývalo jen přihlásit se na recepci, vypít welcome extrémně přeslazený drink, jít se ubytovat a zvládnout časový posun.

Další díl zase někdy příště :)

Víkend v chovatelské stanici!!

Ahoj, jak si šlo všimnout, byla jsem tenhle víkend v chovatelské stanici. Proč? Protože jsem se starala o to, aby měly čičiny plný misky, čerstvou vodu, vynešené záchodky a v tomhle případě i o to, aby nebyl další vrh na cestě. V CHS jsem i spala, připadala jsem si trochu jako hlavní vedoucí tábora.

Na začátek musím říct, že mě to ohromně bavilo. Doma mám 2 kastráty, kteří umí udělat takový bugr, že to až hezké není. Tak samozřejmě s prvotní obavou, jak to bude probíhat, když tady těch koček bude 5!.. Ale naopak jsem stála s otevřenou pusou hned první večer. Jak jsem zhasla světlo, koťata se mi rozvalila mezi nohy a kolem hlavy a bylo ticho, šlo se spát. Budili se, až jsem řekla já, že se bude vstávat. Prostě perfektní noc, párkrát jsem se vzbudila ze strachu, jestli jsou dveře opravdu zavřené a nedělají se tam koťata někde. Uff, to by bylo ještě, abych to neuhlídala a jedno se jmenovalo po mně, aby šlo vidět, kdo za to může.

Další den jsem přišla opět odpoledne a už zkušeně. Nicméně, tuhle noc mě koťata už nešetřila. Ráno se začala honit, slyšela jsem, jak jim na podlaze podkluzují packy a pak vždycky, když do něčeho narazila. To by nebylo ranní dovádění, kdyby se neproběhli i přes postel...a hlavu samozřejmě. Jedno mi začalo žvýkat vlasy a další kousala do noh pod peřinou. Byl čas vstávat. Tak jsem ráda, že rarachy nemám doma jenom já. :D

Ještě jste se někteří ptali, jak jsem se k tomu dostala, aby mi nějaká chovatelka svěřila na víkend svoje rebely. Docela jednoduše, když byl první vrh (A), tak jsem si tu k 18. narozeninám pořídila koťátko (Epíčka) , které jsem chtěla, už jako malá :)

Pokud byste chtěli vědět v jaké CHS jsem byla tady jsou odkazy: TADY (nejroztomilejší,hned, když otevřete) a TADY

Jak už to u mě bývá zvykem, fotila jsem. Tím jsem trávila většinu času, než zalezlo slunce. Takže přikládám pár záběrů, snad se budou líbit. Zbytek fotografií budu přidávat SEM nebo SEM, tak ať o ně nepřijdete :)

Dája.

Sesterské focení

Musím říct, že fotit dvojice je samozřejmě těžší, než jednotlivce. Člověk musí hlídat víc věcí počínaje tím, aby se vešli oba na fotku - to je takovej basic..až po pruhy stínů na obličeji. Na druhou stranu mi přijde, že z toho vznikají podstatně lepší záběry i focení je o poznání zábavnější. Jsem ráda, jak se fotky vyvedly, působí na mě takovým teplým, odlehčeným dojmem. Holkám moc děkuju, že mi pózovaly, protože bez nich by to celý nešlo a teď už si užijte fotky :)

pro více fotek rozklikni příspěvek :)

Vesnický pohled na věc a moje konsternované já

Tak jsem byla v okolí města, kde se zvyky už často blíží spíše k té vesnici. Znáte to..topení,házení koťatama o zeď..hrůza. Ocitla jsem se uprostřed situace, kterou jsem ten den ráno ani v nejzazší části mých myšlenek nečekala. Vedle v baráku se kočce narodila koťata. Ta kočka měla necelý rok, žejo. Prvně jsem o tom nevěděla, byla přítulná a dozorovala u okopávání záhonů.Vystříhala jsem jí slepené cucky srsti, protože vypadalo, že když to neudělám já, tak nikdo.Pak jsem našla naštěstí nepřisáté klíště, které šlo okamžitě pryč.

Po nějaké době, co jsem kopala dál, jsem si všimla, že k nám začala přenášet koťata. Najednou odněkud přiběhli sousedi a za plotem se dožadovali mladých.Tak jsem si u toho plotu chvilku povídala a ptala jsem se, proč ji nevykastrují. Tak jsem se dozvěděla, že by prý chtěli, ale kočka má mít koťata aspoň jednou za život (bože). Koťata už měla, tak jsem teda pokračovala, že musí, co nejdřív, protože může zabřeznout hnedka znova. A oni, že je veterinář drahý, kór, když jde o kočku.Tak jsem se snažila vysvětlit, že, ale za ty koťata a starosti s něma dají mnohem víc. Trpělivě jsem pokračovala dál, ale odpověď, nevím, asi je spíš utopíme, mě fakt dostala. V tu chvíli jsem byla tak konsternovaná, rozčílená, že mi došly všechny slova.

Uff, jsem moc ráda, že jsem to mohla napsat vám, kteří to pochopí. V hlavě mi to znělo už od víkendu. A už jenom ten pocit, že jsem se paní snažila asi 20 minut rozmluvit, že by ji měla vykastrovat a kde by to třeba bylo levnější..a ona mi nakonec řekne tohle. Chápu, že je to jako jehla v kupce sena, ale slyšet to takhle na vlastní uši, je jaksi větší kombo.

Děkuji,že jste dočetli až sem.

Aklimatizace lumpů

Jelikož jsme měli v Brně povinnosti a kluci by museli zůstat na chalupě déle sami, vzali jsme je domů. Na chalupě byli v kuse zhruba 3 týdny. Ale musím říct, že z obrovského baráku, kde mají zábavu i když není venku zrovna pěkně do malého bytu, byla aklimatizace zpátky velmi náročná. Pořád mňoukali, nudili se, vymýšleli blbosti, Epíček je obdarovanej neuvěřitelnou schopností mňančet dokud si nevydupe, co chce. A on si tu vydupe. A teď, když se už docela zklidnili, pojedeme zase na chalupu, kde se rozdovádí. To píše život. Když jsme ještě u toho, tak vám musím říct, jakou dělali scénu, když pochopili, že se jede domů. Epíček jezdí v kšírech a zrovna spal, takže jsem toho využila a oblíkla ho do nich, když byl ještě naprosto rozespalý,chudák vůbec nevěděl, která bije, ALE když to zpozoroval Fabišek, začal si hrát na schovávanou a následně na honěnou, aby nemusel nikam jet.Ono,utíkat ze schodů do schodů za kocourem, který má 10 kg, není vůbec sranda. V autě,jsme si vyslechli úplně všechno během prvních 5 minut (ještě,že jim nerozumíme), zbytek cesty,spali jako dudci.

Setkání s kunou a hra na honěnou

Kluci si poměrně rychle zvykli trávit čas venku na travičce a čerstvém vzduchu.Včera, když se ochladilo, tak neměli ani potřebu jít ven. Celý den prospali, hlavně Epíček, nedivila bych se, kdyby se vzbudil jen, když někdo něčím zašramotil nebo prošel. Ale abych se dostala k podstatě věci, večer měli tolik energie, kterou nastřádali za celý den, že venku běhali až do tmy. Když jsem pro ně šla ven oba leželi v trávě, vytřeštěné oči a ani se nehnuli, tak jsem si říkala,co zase vidí za hmyz a najednou kolem mě proletěla kuna až na střechu, tak to bylo jasné. Kuna na mě na střeše prskala a kroutila ocasem a kluci z toho zážitku byli tak rozdovádění, že nechtěli domů a dalších 15 minut jsme se honili po dvoře.

S jakým jiným zvířátkem měli vaše čičiny už tu čest? :D