Jak už jste se určitě dozvěděli, tak se konala tento
víkend (12.-13.11.2016) výstava koček v Semilasse v Brně. Byla to
moje úplně první výstava čehokoliv živýho, no, možná jsem se někdy v minulosti
připletl omylem na výstavu kaktusů, ovšem na výstavě kaktusů se neozývalo: „Jů,
dívej, ten je úžasnej, takovýho si pořídíme!“ a další výkřiky.
Výstava to byla parádní, koček tam bylo opravdu neuvěřitelný
množství, lidí nejmíň 3x tolik, to taky způsobilo ten naprosto vydýchanej
vzduch na padnutí. A já to tak těžko snáším, připomínalo mi to jízdu šalinou,
kdy se v jednom voze veze 70 lidí a jsou zavřený všechny okýnka. Epa chvilkama
vypadal, že to taky těžko snáší, dýchali jsme stejně rychle, já se teda stíhal
mezitím dopovat kafem, toho jsem měl docela dost, takže v kombinaci s tím
horkem se mi podařilo polít Dáju, její mamku, sebe a pána vedle nás.
Pokud bych
to shrnul, tak jako samotná výstava byla super. Trvalo to sice docela dlouho, takže nervičky pak pracovaly,
ale bylo tam ohromný množství krásnejch koček, takže nechápu, jak se můžou
rozhodovat, která je hezčí. Některý kočky, stejně asi lidi to hůř snáší, tam
nechápu, proč je tam ty lidi berou, asi jako když vás rodiče tlačí do hokeje a
vy chcete dělat balet. Třeba chvíle, kdy v relativně tichým sále začala
strašně řvát jedna číča. No, po přemlouvání ji dostali až na pódium, po ukázce
se majitelé sbalili a kočku odvezli už domů do klidu. Nebo když jim z pódia
prchla kočka a Diančina mamka ji chytla pod pódiem dřív než prchla. Takže
kočičí výstava není taková nuda, jak by se zdálo. Epík to přežil, nezlobí se a
byl i úspěšnej a vokukovanej. Je to holt fešák.